Proč jsem přestal randit?

10.06.2020

Sepsáno dne 14.2.2018 a na vaše přání vráceno na blog :) Za ty roky se změnila spousta věcí, třeba to, že už nerandím, protože mám holku. 

Dnešní článek je takový Valentýnský speciál, ale není věnován té skupině obyvatelstva, která na dnešní večer obsadila všechny dobré a ucházející restaurace, tzn. zadaní, ale těm, kteří sedí doma na gauči, pojídají kýbl zmrzliny a koukají na nějaký klišovitý film, já nevím, třeba Deník Bridget Jones nebo něco od Brazzers. Prostě těm, kteří žijí ve strachu, že je nikdo nikdy nebude mít rád a umřou sami.

Dneska je to bez dvou dnů přesně rok a den, co jsem se dozvěděl, že se rozvádím. Úplně se do toho nechci zabrušovat, abych se z toho pak nemusel vybrušovat, takže přeskočíme detaily a shrneme si to, co nastalo po tom. Bylo to takové období temna, kdy jsem si na měsíc dal od všech ženských světa pokoj a tím u mě doma rapidně vzrostla spotřeba takových těch papírových honisníků (rozuměj kapesníky co se vytahují z takové té krabice) a taky nemálo vyskočil datový přenos. Až se divím, že mně kucí od těch internetů (rozuměj UPC a.s.) neodpojili.

Každopádně po tom měsíci, kdy jsem si málem přivodil tenisový loket, byť jsem tenis nikdy nehrál, jsem si řekl, že bych teda měl něco začít dělat, abych jako vážně neumřel sám. Vždyť je mi skoro 28, kolem se všichni rozmnožují a já žiju sám se psem. Což je ale docela super, protože když si pak teda vážně domů přivedete nějakou dámskou návštěvu, sedíte na tom gauči v obýváku, popíjíte víno, povídáte si a náhodou si prdnete (musíte to ale udělat potichu), máte to na koho svést. Protože o té roztomilé chlupaté věci se smutně psím pohledem nikdo neřekne, že je nechutný prase ať to smrdí jak to smrdí. Ale to docela předbíhám.

Tak jsem si teda řekl, že je na čase, jak by řekl Barney, vrátit se do hry. Píše se rok 2017 a tak existuje spousta způsobů jak se seznámit. Krom toho klasického a po tisíce let ověřeného setkání ve skutečném světě tu totiž máme internet. A tak jsem nažhavil všechny ty Badoo a Tindery, vytvořil si ultrahyperkrutej profil, aby všecky ty holky věděly, jak jsem skvělej a vrhnul jsem se do světa virtuálního randění. Samozřejmě jsem nelovil jen ve virtuálních vodách, ale tak nějak všude, čímž vznikla spousta zábavných, méně zábavných i vyloženě trapných momentů, ale o tom třeba někdy jindy.

Musím ocenit své kamarády, že mi k tomu nepřidali takový ten další zdroj typu "Hele mám super kamarádku." a tím mi dávali pocit, že to se mnou ještě není tak zoufalý. Ono totiž to "Hele znám super holku." doplněné o hromadu superlativů jako například skvělá, krásná, sexy, chytrá, úspěšná a já nevím co ještě, vždycky ale VŽDYCKY skrývá nějaké to "ALE". Například "Ale chybí jí jednička nahoře vpravo." nebo ještě hůř "Mluví o své vagíně ve třetí osobě a říká jí Magda". Každopádně asi nemůže být tak zle, jako když jsem kdysi jednomu kamarádovi domluvil rande naslepo s holkou, o které jsem mu vlastně řekl jen to, že dělá závodně atletiku. Kluk chudák čekal nějakou kočku s dokonalou postavou a já mu tak trochu neřekl, že do atletiky spadá i něco, čemu se říká vrh koulí. Holka byla super, ale měla dohromady asi tak 2x víc svalů a 5x víc testosteronu než on. Dodneška se tomu směju, on moc ne.

(doplnění - o cca rok později, tzn začátkem roku 2019 se mi to stalo, shodou okolností mi v jeden den dvě kamarádky zavolaly, že pro mě mají úžasnou ženskou. Asi už jsem vypadal celkem zoufale. Oběma jsem položil stejnou otázku:"A má ráda anál?", obě mi odpověděli, že jsem debil.)

No, abych to zas neprotahoval, jak to mám ve zvyku, prostě jsem začal randit. Nejdřív to byla jedna schůzka za čas, pak častěji a častěji. No, dospělo to nakonec až do fáze, kdy jsem si s majitelem vinárny tady u nás přes cestu, kam jsem vždy chodil na první schůzky, začal tykat. Měl jsem pár dobrých rande, pár slušných a pár příšerných. Díky nim jsem si osvojil několik ověřených úprkových taktik, jak ukončit schůzku za nějaký kratší čas. Nikdy jsem se ale nesnížil k tomu, že jsem se pak neozval, ignoroval nebo tak. Díky mé mamince jsem totiž slušně vychovaný, protože mě řezala a řezala, až ze mě vyřezala toho, kým dneska jsem. Prostě jsem jen slušně napsal něco ve stylu, že to nebylo ono nebo tak.

S přibývajícím počtem absolvovaných schůzek, mě čím dál víc začal přepadat strach z toho, že vážně umřu sám. Jsem totiž chytrej kluk a spočítal jsem si jednu věc.

Na světě je 7 442 000 000 lidí.

Jelikož je mi 27 (teda tehdy mi bylo), bylo by dobré najít si někoho mezi 20 a 30 lety. Tím se počet snížil na 1 209 000 000.

A samozřejmě, protože jsem heterosexuálně zaměřený, a raději něco někam strkám než, aby někdo něco strkal do mě, měla by to být žena, takže se číslo opět zmenšuje na 587 000 000.

Protože neovládám žádnou cizí řeč na takové úrovni, abychom někoho dokázal ukecat, což mi s tímhle ksichtem dává jedinou šanci někoho sbalit, musím volit někoho, s kým se domluvím jinak než rukama a nohama. To znamená, že to musí být Češka nebo maximálně Slovenka, přestože to mě pak staví do situace, kdy do konce života budu muset koukat na filmy se slovenským dabingem a to není tak úplně super.

Takže Češka nebo Slovenka mezi 20 a 30 lety. Český a Slovenský statistický úřad mi prozradil, že jich je dohromady 1 058 000.

Pokud teda ze vzorku neodstraním ty, které jsou zadané, blbé, tlu.. obézní, ošklivé, koukají na Ordinaci v růžové zahradě, myslí si, že Despacito je skvělá písnička a taky ty, které mají dostatek sebeúcty na to, aby si se mnou někam vyšli, mohu naprosto bez nadsázky konstatovat následující:

MUSÍM NAJÍT JEDNU Z MILIONU.

Což je teda sám o sobě docela náročný úkol, zvlášť když na něj máte relativně omezený čas. Ale budiš, vyhrnul jsem si rukávy a vrhnul jsem se do toho.

Jenže, pak při každé schůzce, po které si řekneš "Hele, to nebyla ona." tě tak nějak pohltí panika, když se to číslo snižuje. 1 057 999 -> 1 057 998 -> 1 057 997

Jak jsem tak absolvoval rande za randem, schůzku za schůzkou a poslouchal všechny ty příběhy, pochopil jsem, že jsem docela partie. Tady si možná řeknete: "Hele, zadrž chlapečku, moc si o sobě myslíš.", nemyslím. Není to, protože bych byl přesvědčen, že můj boží humor, hollywoodský úsměv, mužný vous a vždy dokonale držící účes ze mě dělají nějakého perfektního ultrasuperchlapa. Uvědomil jsem si totiž, že k tomu stačí mnohem méně.

Seděly naproti mně nádherný, skvělý a úspěšný ženský, který byly často takovým způsobem zklamaný chlapama, že stačilo vážně málo. Třeba nebýt úplný kretén, mít práci a nechodit z ní každý den rovnou do hospody, v lepším případě, hrát automaty v tom horším. Nikdy nevztáhnout ruku na svou partnerku, nepodvádět ji, občas jí naslouchat, udělat jí někdy jen tak radost, třeba úplnou drobností, občas doma něco udělat a mít v repertoáru i jiný plán na večer, než pivo, trenýrky a fotbal. Pokud jí k tomu ještě dokážete občas složit nějaký upřímný kompliment a dát pocit, že je pro vás na prvním místě, gratuluju, řadíte se mezi možná 5% superchlapů. Což bohužel není k smíchu, ale k pláči. Po tom co jsem všechno slyšel, musím teda konstatovat, že my chlapi jsme docela idioti.

Ale teď teda po dvou stránkách plácání o ničem konečně k věci. Proč jsem teda vlastně přestal randit? Protože mě to už nebavilo. Nebavilo mě opakovat stále dokola a dokola ten samý příběh, říkat ty samé věci, odpovídat na stejné otázky a to i na tu nejdebilnější:"Proč ses ženil, když ses za dva roky rozváděl?". Nebavilo mě běhat po světě a někoho hledat, shánět, vykřikovat do něj, že jsem sám a někoho hrozně chci. Bralo mi to sílu a hnalo mě to do depresí až do chvíle, kdy jsem pochopil, že tudy cesta nevede a že to není jediná cesta ke štěstí.

Uvědomil jsem si, že žena, se kterou chci strávit život nezabíjí svůj čas na online seznamkách ani přebíráním zoufalce za zoufalcem, co ji neustále někam tahají, s nadějí že tam najde nějaký docela použitelný kousek. Uvědomil jsem si, že se musím naučit být šťastný sám se sebou a že mě čeká ještě dlouhá cesta, než budu ten chlap, ze kterého si taková ženská sedne na zadek. Uvědomil jsem si, že ještě nejsem připravený na to něco začít skutečně budovat s někým a měl bych nejprve budovat něco sám. A taky to, že pokud se teď s někým jen tak spokojím, ten člověk, který se tu pro mě narodil, mi prostě může utéct mezi prsty. A protože vím, že Ona je naprosto boží a chlapi po ní budou šílet, místo aby skončila se mnou, může skončit s nějakým debilem, co nosí polokošile se stojáčkem a to Jí přece nemůžu udělat.

"Protože jestli chci strávit život s tou nejlepší ženskou na světě, musím se já stát tím nejlepším chlapem na světě."

Takže přesně to dělám, žiju život, o jakém jsem vždycky snil, nehledám nikoho, hledám sebe a jsem nejšťastnější, co jsem kdy byl. Věřím v to, že až se jednou naše cesty protnou, bude to jinde než plánovaně u Zlatého hroznu. Bude to boží, a budeme se tomu smát i za 30 let až na to budeme vzpomínat, protože jak se znám, provedu zas nějakou pitomost, kterou ocení jen Ona.

Sepsáno předtím, než jsem Ji poznal. Jasně, že jsem Ji já blbec do toho Zlatého hroznu vzal a doufal, že ji opiju a dá mi na prvním rande. A víte co? Nedala! Až na čtvrtým, ale stálo za to čekat :)