Jak jsem uběhl svůj první maraton 

TY KECY KLIDNĚ PŘESKOČTE

Už je to víc jak dva měsíce, co jsem to dokázal, uběhl jsem svůj první maraton a nebyl to ledajaký maraton, ale rovnou ten největší na světě, New Yorský, který každoročně běží více než 50 000 lidí. Celou tu dobu jsem se snažil vstřebat tak silný zážitek, abych ho dokázal sepsat na virtuální papír. Hodně jsem přemýšlel, kde začít, protože celá ta cesta začala 1.12.2015, ale nacpat dva roky života do jednoho článku prostě nejde, nebo možná jde, ale kdo by to sakra četl. Přemýšlel jsem i o tom, jak moc jít do hloubky, ale bez toho všeho by nikdo nepochopil, co všechno pro mě ten cíl znamenal.

Jak asi většina z Vás ví, tuhle úžasnou možnost jsem získal díky Ostravskému Craft Run Festu, kde jsem byl vylosován v tombole. Tímto bych chtěl opravdu poděkovat celému Runfesťáckému týmu a jmenovitě Romanovi Bartoňovi, se kterým jsem celou dobu komunikoval, protože jsem dostal příležitost, jaká se naskytne jednou za život. Ale to jsme v září 2016 a tak moc zpátky se dneska vracet nebudeme.

Ještě než začnu, měl bych asi ty z vás, kteří rádi čtou mé příběhy varovat, že tento článek bude jiný. Nebude o tom, kde se co pokazilo a pak zázračně napravilo, nebude o humoru, bude o pocitech, dlouhé a náročné cestě a emocích, protože přesně takový pro mě můj první maraton byl. Vlastně ani neměl být první, ale k tomu se nějak dostaneme.

NEJHORŠÍ DEN MÉHO ŽIVOTA

Do půlky prosince 2016 probíhalo všechno podle plánu, dokonce jsem už dokázal zaběhnout svou první třicítku. Měl jsem z ní opravdu radost, protože jsem běhal sotva 4 měsíce a nikdy v životě jsem nepomyslel na to, že něco takového dokážu. Ale pak se to tak nějak všechno pokazilo. Pár dnů před Vánoci, 18. prosince, jsem se probudil do nejhoršího dne svého života. Nebyl to takový ten klasický den blbec, kdy na sebe po ránu vylijete kávu, zničíte si oblíbenou košili a pak vás nějaká kráva ťukne na parkovišti. Byla to prostě taková ta pohodová poslední adventní neděle, kdy v klidu nazdobíte stromeček a pak zazvoní telefon a vy zjistíte, že jeden z nejbližších lidí co jste kdy měli, už není mezi námi. Následujících pár dnů bylo peklo. K tomu všemu se ještě přidal silný zánět průdušek a astma, o kterém běžně ani nevím, se vrátilo v plné síle. Z chlapíka, kterému před pár dny chybělo 12 km do maratonu, se stala troska, která jen kašlala a dusila se. Tehdy jsem si ale řekl, že se nevzdám a že když ne kvůli sobě, že to dokážu pro něj.

Na přelomu ledna a února se opět všechno začalo vracet do normálu. No, aby tomu nebylo málo, přišla další nepříjemná věc, opustila mě manželka. Byť se na to celé dneska dívám z úplně jiného úhlu a beru to jako něco, co se mělo stát, v tu chvíli to nebylo lehké. Měl jsem ale dvě věci, které mě držely nad vodou, mí skvělí přátelé a můj cíl, maraton. Svým způsobem mi to dalo neuvěřitelnou sílu a chuť bojovat.

JAK JSEM DVAKRÁT ZAČÍNAL OD ZNOVA

Byť jsem začínal znova od nuly, hnalo mě to kupředu. A díky cíli, který jsem viděl kdesi v dáli, jsem se snáze dokázal vyrovnat s realitou nebo na ni alespoň tolik nemyslet. Trénink šel zas podle plánu a v květnu jsem se opět dostal tam, kde jsem byl předtím. Cítil jsem se skvěle. V červnu jsme pak s kamarádem absolvovali na těžko nejkrásnější horský trek Evropy, Tour du Mont Blanc, což mě zas kondičně posunulo někam jinam a to ani nemluvím o tom, že jsem tam shodil skoro 4 kg.

No, když už jsem si naivně myslel, že vše bude super a nic se nemůže pokazit, pokazilo se. V červenci jsem chytil zápal plic, což je samo o sobě dost nepříjemné, a když to spojíte s astmatem, tak je to o to horší. To mě donutilo zrušit svůj start na Maratonu Emila Zátopka v Praze. Když mi pak na konci skoro měsíční antibiotikové kůry jeden večer volal Roman s tím, že je třeba nahlásit očekávaný čas, aby pořadatelé věděli, do jaké vlny mě mají zařadit, řekl jsem mu, že nečekám nic lepšího než 5 hodin a tak jsem skončil v poslední čtvrté vlně.

Antibiotika jsem dobral 5. srpna, až symbolicky přesně 3 měsíce před dnem D. A čekala mě další cesta opět od nuly. Původní plán, dostat se pod 4 hodiny, který by se asi i splnil, kdybych svou Alpskou formu další 4 měsíce piloval, jsem zahodil a stanovil si nový: dokázat to. A podle toho jsem i trénoval, šel jsem na jistotu. Běhal jsem kratší trasy, nedával jsem tělu tak moc zabrat, soustředil se na to být v pohodě. Nejdelší trať byl půlmaraton na dalším Runfestu, 6 týdnů před NY, ten mi dal pocit, že to půjde. Cítil jsem se skvěle a tak jsem pokračoval v tom, co dělám.

POSLEDNÍ DEN

Večer před maratonem jsem se postaral o to, abych měl všechno. Nakoupil a nachystal jsem si jídlo, vybral v čem poběžím a vše si pečlivě připravil. Nachystal si batoh, oblečení, ve kterém pojedu na start a pak jej pošlu do cíle, oblečení, ve kterém se budu rozcvičovat a poté jej zahodím, zásoby na cestu, prostě vše co bylo třeba. Nakonec jsem si sedl na postel a začal přemýšlet. Věděl jsem, že nemám natrénováno tolik, kolik potřebuji, že nejsem zdaleka tam, kde jsem chtěl být a že jsem naposled trať delší než 21km běžel více, než před čtyřmi měsíci. Věděl jsem, že všechno hovoří pro to, že to nedokážu. Ale taky jsem věděl, že hlava je ten nejsilnější sval. Slíbil jsem si jednu věc, slíbil jsem si, že zítra večer budu usínat s tím, že jsem uběhl New Yorský maraton. Smířil jsem se s tím, že to bude bolet. Že to bude možná hodně bolet, ale řekl jsem si:"Budeš čtyři a půl možná pět hodin trpět, ale pak budeš až do smrti někdo, kdo uběhl New Yorský maraton. Budeš o tom jednou vyprávět svým dětem a budou na tebe hrdí, budeš jejich hrdina a budeš mít sám důvod na sebe být pyšný.". Dal jsem si ještě nabít telefon a nachystal si hudbu a s touhle myšlenkou jsem šel spát.

A JE TO TADY

Ráno jsem se probudil mnohem dřív, než se o to postaral budík, oblékl jsem se, nacpal do sebe co možná nejvíc jídla a džusu, vzal batoh a šel dolů na recepci, čekat na autobus. Přestože organizátoři vše zvládli na jedničku a každý z pořadatelů, kolem kterého jsem prošel, se na nás usmíval od ucha k uchu a ještě v sobě našel sílu nás povzbuzovat, cesta byla nekonečná. Strávili jsme víc jak půl hodiny v autobuse, pak zdlouhavé čekání na trajekt na Staten Island, cesta po moři kolem Sochy svobody, vylodění, další čekání na autobus a bezpečnostní kontrola při vstupu do maratonského městečka, celkem teda něco přes 2 hodiny. Na tomto místě jsme se rozdělili s Peťou (druhá výherkyně cesty do NY), která mi dělala celou cestu příjemnou společnost, protože jsme byli každý přiřazen do jiného sektoru a od té chvíle jsem byl sám v tom obrovském davu.

Měl jsem něco málo přes hodinu do startu a přemýšlel jak ten čas využít. Sedl jsem si, nacpal do sebe zbytek svých zásob, pustil hudbu a začal se důkladně protahovat a rozcvičovat. Nerozcvičoval jsem jen své tělo, ale hlavně mysl. Snažil jsem se dostat do psychické pohody. Ten čas utekl neuvěřitelně rychle a najednou nás volali na start. Při cestě v tom obrovském davu jsem si uvědomil jednu věc. V každé vlně bylo deset až patnáct tisíc běžců a každá vlna byla jiná. Zatímco v té první a druhé byli borci, pro které je tohle všechno naprostá rutina, závod s časem, a možná si ani neuvědomují, čeho jsou součástí, v té poslední to každý ví moc dobře. Pro spoustu z nich to bylo, stejně jako pro mě, poprvé. Stál jsem na startu a kolem mě byly tisíce běžců a taky tisíce příběhů. Vedle mě stála paní, která běžela pro svou sestru, která bojuje s rakovinou a podobný nápis nebo fotku mělo na tričku tolik lidí, že to ani nešlo spočítat. Cítil jsem v každém to obrovské odhodlání to dokázat a uvědomil jsem si jednu věc. V každém závodě, kde jsem doteď běžel, jsem běžel sám za sebe, proti někomu, proti času nebo alespoň proti mému včerejšímu pomalejšímu já, tady běžíme všichni spolu.

Vyslechli jsme si nádherně zazpívanou Americkou hymnu a najednou se ozval startovní výstřel, přejel mi mráz po zádech. "Je to tady, ta chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal, je tady" pomyslel jsem si. Běžci se začali pohybovat kupředu a asi po 3 minutách mírného poklusu, protože to v tom davu ani jinak nešlo, jsem proběhl startem. První 4 kilometry vedou přes nejdelší most v celém New Yorku, kterým je dvoupatrový Verrazano-Narrows Bridge, což je naprosto majestátná stavba, ze které mají bežci fantastický výhled na Manhattan, kde celý maraton končí. Kvůli mlze a lehkému dešti ale vidět nejde, naštěstí. Představa, že v tu chvíli uvidím svůj neuvěřitelně vzdálený cíl, mi trochu naháněla strach. Stačil mi totiž přesně opačný výhled večer před tím, z Empire State Building na Verrazano-Narrows Bridge, byl tak neuvěřitelně malý.

Všechny obavy šly stranou ve chvíli, kdy si mě začala podmaňovat ta neuvěřitelná atmosféra. I když jsme běželi po mostu, kde nebyli žádní lidé, jen pár tisíc běžců a zhruba co 200 metrů policejní auto, bylo to neuvěřitelné. Už jen to, že policisté jen tak nestáli a neplnili si svou povinnost, ale každý měl ve svém autě naplno puštěné rádio s hudbou a povzbuzovali nás, křičeli na nás, chtěli si s námi plácnout. A to ještě nic nebylo. Když jsme se zhruba po 5 kilometrech dostali mezi první diváky, bylo to něco neuvěřitelného. Tolik lidí jsem si ani ve snu nedokázal představit. Řeknu to asi tak, když se běží maraton v Ostravě, každý si stěžuje, že tam je uzavřená cesta, tam jeho autobus staví o sto metrů jinde nebo že je na náměstí hluk. V New Yorku každý prostě ví, že první neděli v listopadu se už 47 let běhá maraton, vše se uzavře, nejedou autobusy, metro a jediný způsob jak se dostanete z bodu A do bodu B, je sanitkou do nemocnice s infarktem nebo něčím podobným. Místní s tím počítají, nakoupí občerstvení pro běžce, jdou fandit a vytvoří něco, co si jen stěží dokáže představit někdo, kdo to nezažil na vlastní kůži.

Cože, občerstvení? Samozřejmě. Na NYC maratonu jsou sice občerstvovací stanice každou míli mimo mosty, ale krom dvou zde najdete jen vodu a jontový nápoj, takže pokud chcete něco jíst, musíte si to vzít od diváků. A to není všechno, co dělají. Křičí na vás, že to dokážete, povzbuzují vás, mávají transparenty, chtějí si s vámi plácnout. Ono to zní možná šíleně, ale když řeknu, že za celý maraton jsem si možná 300x s někým plácnul, nebudu přehánět, spíš ubírat. Nedokážete si představit, jak neuvěřitelnou energii vám to v tu chvíli dá, je to jako droga a po několika dávkách jste na tom závislí a po pár metrech zase hledáte volnou ruku, která na vás čeká. Ale to pořád není vše. Každých několik set metrů hraje nějaká místní kapela nebo alespoň Dj, ale ne protože to tak zařídili organizátoři, ale protože si tam ti lidé prostě stoupli a hrají. Úžasné !!! Řeknu to asi takhle, jsem jeden z těch běžců, co neuběhne ani kilometr bez hudby do sluchátek a kolem patnáctého kilometru jsem si všiml, že mi více jak 20 minut nehraje hudba. Taková to byla neuvěřitelná atmosféra a prvních 20 kilometrů jsem nedokázal vnímat nic jiného.

Proběhl jsem kolem značky 21,1 km "půlka je za mnou" pomyslel jsem si, "teď mě čeká to těžší". Zhruba v tu chvíli jsem začal chytat křeče do břicha, protože tak můj žaludek reagoval posledních několik týdnů na blížící se hlad. Nezbylo mi nic jiného, než si teda taky začít brát jídlo od místních. Přiznám se, že od té doby až do cíle jsem se jen cpal:)

Hranici 25 km jsme překonali na skoro míli dlouhém Queensboro Bridge, to bylo asi nejhorší. Ne že by se mi špatně běželo, to ne, ale nebyli tam lidi, nikdo vás nepřesvědčoval o tom, že to dokážete, nikdo vám nedával energii, nikdo si s vámi nechtěl plácnout. V tu chvíli jsem byl na to všechno sám, ale ta odměna, která pak následovala. Vyběhli jsme přímo na Manhattanské First (první) Avenue. Nevím, jestli to byly ty endorfiny, že zas vidím lidi, ta radost, že i když mám před sebou ještě 16 km, jsem konečně na Manhattanu, ten skvělej playlist co jsem zrovna chytil do sluchátek nebo se mi prostě jen do krve konečně dostaly cukry z prvního jídla skoro po 3 hodinách, ale běželo se mi fantasticky, nejlíp za celý maraton. Běžel jsem, usmíval se, jak kdybych si dal nějakou nedovolenou látku, zpíval si. Lidi byli jako zrcadlo, každý z diváků, který to viděl, vzal tu mou energii a vrátil mi ji asi tak 100x víc. Vzpomínám si, že jsem najednou běžel kolem obrovské slovenské vlajky, která visela na asi metr vysokém oplocení dělící běžce od diváků. Zařval jsem jejich směrem hlasité "Ahooooj" a tím jsem skupinku asi 20 Slováků vyhecoval k životnímu fandícímu výkonu. Myslel jsem si, že ten plot přeskočí a poběží se mnou:)

Následujících 9 km uběhlo docela rychle, a najednou je to tady, 35. kilometr, takzvaná maratonská zeď. Místo, které když překonáte, máte už snad vyhráno. Protože v tu chvíli zrovna naběhnete na tu slavnou Fifth (pátou) Avenue, vidíte všechny ty známé mrakodrapy po levé straně a Central park po pravé straně a tisíce lidí po obou, nějaká maratonská zeď je vám úplně jedno. Ale najednou jsem si toho všiml. Viděl jsem, že spousta běžců ze čtvrté ale i třetí vlny, která vybíhala 20 minut před náma, už jen jde. Moje nohy mě začaly přemlouvat, jakoby říkaly "pojď, chvilku se projdeš, pak zas poběžíš". Věděl jsem, že když zastavím, abych kousek šel, už se nikdy nerozběhnu. Hlava proto řekla důrazné "NE!". Jenže nohy si nedaly pokoj, začaly hrát divadlo, přemlouvat, prosit "Bolí to!", a hlava na to "Já vím, ale už jenom 7 km", "Ale to vážně zatraceně bolí" "Pojď, dokážeš to, už jen kousek" "Ale ono to ku*va vážně bolí" "NEVZDÁVEJ TO!!!". Nakonec se spolu hlava a nohy domluvili, že když zrychlíme, budou to mít rychleji za sebou, no a tak jsme zrychlili.

Dvě míle do konce, vbíhám do Central parku z 5. Avenue a jedu už jen na rezervy. Cítím se jako zubní pasta, kterou už týden zapomínám koupit, ale pořád z ní jde něco málo dostat a tak mačkám a mačkám a mačkám, co to jen jde. Nohy už mě skoro neposlouchají, hledám každou ruku trčící z davu kolem trati, abych si s ní plácnul a získal ještě trochu té potřebné energie. Využívám toho, že tady jen těžko bude někdo rozumět mé exotické češtině a povzbuju se, křičím na sebe:"Pojď! POJĎ !!!", "Dokážeš to !!!", "Běž !!! KURVA HONZO BĚŽ !!!".

Poslední míle, vybíhám z Central parku a běžím po jeho jižním okraji na 59. ulici, kolem tratě jsou tisíce lidí. Povzbuzují, křičí, ale už nemám sílu je vnímat. Musím zrychlit! Vím, že před sebou mám posledních ani ne 10 minut běhu. Chci, aby to bylo jen 9 nebo 8, prostě co možná nejméně. To, co na sebe křičím už nejsou slova, jen vydávám zvuky. Předbíhám úplně všechny, už nad ničím nepřemýšlím, nejde to, prostě už chci být v cíli. Nehledám ruce, soustředím se jen na sebe, na těch posledních pár stovek sekund. Těsně před tím, než se trať začíná stáčet do cílové rovinky, vidím ceduli s číslem 800. Říkám si:"Už jen 800 stop, to je možná 250 m." Zařazuju sprint. Tím nemyslím takový ten klasický superrychlý sprint, ale ten, který ze sebe ještě dokážu dostat po 42 km.

Běžím úplně nadoraz, je to přece jen pár metrů, i tak, přijde mi to nekonečné. "To už muselo být 250 m, kde je sakra ten cíl?". Najednou vidím další ceduli s nápisem 400 m:"Do hajzlu, to byly metry !!!".

400 metrů do cíle! Jestli jsem se před pár kilometry cítil vyčerpaný, neměl jsem absolutně tušení, co to slovo znamená. Mám v hlavě jedinou myšlenku "TY TO DOKÁŽEŠ !!! TY TO SAKRA DOKÁŽEŠ !!!!!". Zrychluju. Nebo mi to tak připadá, protože už nemám z čeho čerpat. Vidím cíl, protínám cílovou čáru, nemám už ani sílu brzdit a tak se zastavuji zhruba 15 metrů za ní. Okamžitě dostávám na krk meidali a blesku rychle ke mně přispěchal jeden z pořadatelů aby mi za pomocí lepící pásky vyrobil a oblékl pončo z izolační folie. Je totiž docela zima.

Jen stojím, v dlani držím svou medaili, koukám se na ni, všechno ze mě najednou spadlo, všechna ta bolest, dřina, pocity, vše se to najednou proměnilo v obrovskou záplavu emocí a slz. Když si tam tak zavazím a pláču jako malé dítě, osloví mě jeden z organizátorů s otázkou "První maraton?", já jen zakýval hlavou a vytlačil ze sebe potichu "Yes". Poplácal mě po rameni a šel si zas svou cestou.

Po chvíli připojím mobil k síti abych zavolal našim a nestačím se divit, tolik zpráv od lidí, kteří mě celou dobu sledovali přes aplikaci a byli se mnou. Všechny si je čtu a už tak naměklého Honzíka dojímají ještě mnohem víc. Vytáčím tátovo číslo a je mi úplně jedno, kolik ten hovor bude stát. Když to zvedne, jediné co ze sebe přes všechny ty slzy dokážu vytlačit je neustálé opakování "Já to dokázal, já to dokázal..", Na to mi táta podezřele klidným hlasem, ve kterém ale slyším radost a hrdost, odpovídá:"Já vím, sledovali jsme tě celou dobu". Prohodíme ještě pár vět a pak si jdu vyzvednout oblečení, protože mi začíná být vážně zima a následně směr východ z cílového areálu, což je po maratonu docela nekonečná cesta. Volám Denisce, abych zjistil, kde ji najdu. Po pár minutách se potkáváme, mnohem dřív, než přišla jakákoli slova ji na několik sekund pevně obejmu. Přestože musím neskutečně smrdět, neprostestovala:)

Tohle je byl příběh o tom, jak jsem to dokázal, jak jsem uběhl svůj první maraton a zároveň si splnil sen, o němž sním od té doby, co jsem poprvé viděl Sám doma 2 - vidět New York. Krom všech těch intenzivních zážitků, které mě při vzpomínce na ně dojímají ještě teď, jsem si jako vzpomínku na 5.11.2017 přivezl krásnou medaili. Ta mi připomíná mou cestou a vše čím jsem si za těch necelých 14 měsíců od výhry po start prošel. Můj maraton totiž neměl 42 km, byl mnohem delší, byl to celý rok mého života zakončený něčím, co nejsem schopen popsat ani na těch pěti "Áčtyřkách". Děkuji všem, kteří zde pro mě celou tu dobu byli, mysleli na mě, podporovali mě, pomáhali mi, když jsem to potřeboval a hlavně ve mě věřili. Bez vás bych to nikdy nedokázal a kousek toho kovu je každého z vás.

Chcete dostávat upozornění o nových článcích, přednáškách a soutěžích? Registrujte se:

Odesláním formuláře souhlasíte se zpracováním údajů a použití e-mailu k marketingovým účelům.